Pohlédl jsem na jistotu větru  

uviděl vše bez vláken a cest 

a zažil sen

toho města z Lennonových zdí 

kde pod nebem s nápisy nechejte zpívat Mišíka

dáváme psům své povely k tichu

a v infernu rána pak 

blázen u mých nohou šeptal mantru 

ke všem mým podobám 

i za má nenarození a jiná převtělení

zmizelá do zrcadel převlékacích kabinek

než objala moji prázdnotu 

pak v účesu průvodčí tramvaje číslo 22 

a v očích ze rzi se jakoby nezhaslo

když poznala má ústa 

ta, která se pod jejich polibky pokaždé změnila na anděly

a loučení 

s nimiž dosahujeme návratu 

i těl 

abych pochopil, že není třeba hledat 

ale být součástí nalézání  

že není co mít

protože mám úplně všechno

a není co ztratit

neboť nic takového není 

krom sebe sama